LA PUESTA DEL SOL

Neznám lepší večerní program, než pozorování západu slunce. Upřímně ještě víc, když zapadá přímo do moře... Když k tomu ještě jako bonus dostanu krásnou podkresovou muziku a dobrý kafe, není co řešit. Zařadím se mezi skupinku lidí na terase kavárny s nejlepším výhledem, ztiším se, zavřu všechny rušící myšlenky do zvukotěsného krytu a koukám. Prostě jenom koukám a usmívám se. Bez slunečních brýlí. Nastavím tomu slunci oči, srdce, duši, hlavu, dlaně a přijímám. Nechávám se čistit. A nejsem v tom sama. Lidi kolem mě se automaticky ztiší a jako zhypnotizovaní, všichni koukáme tím samým směrem. I přes to, že tam není žádná plazma vysílající reality show, zprávy, reklamy a nic podobného...

VAMOS A BAILAR

Už Vás někdy napadlo, že lidi stárnou úměrně k tomu, jak se přestávají hýbat?

Vždycky, když  pozoruju vitální důchodce z jižních států – babičky s brýlema od Chanelu a dědečky v kšiltovkách, co energicky štěbetají u ranní kávy – říkám si, čím je dopujou? Pramen věčného mládí z nich v poklidu dál pryští, jako by jim bylo teprve dvacet… Jsou hluční, obličej jim zdobí vrásky od smíchu a když slyší pěknou hudbu, nebojí si tlesknout a hodit bokem do rytmu. V očích jim jiskří a Vy v nich můžete přečíst tajný recept na věčné mládí: Žít, smát se, být slyšet a pořádně se hýbat. Oni jen prostě nepřestali tančit se životem.

Přidáte se?

PŘÁTELÉ TICHA

   Také se vám někdy stává, že potřebujete nějaký čas, chvíli, setrvat jen tak sami a v tichu? Myslím takové to, aby na vás nikdo nemluvil a vy jste se mohli na sto procent soustředit jen na svoje myšlenky, pocity, vjemy… Prostě si to jen tak užít o samotě a sami se sebou o tom rozmlouvat? Třeba v kavárně s novým číslem oblíbeného časopisu… jen tak si listovat mezi stránkama a čichat vůni kafe a v nejlepší variantě se při tom ještě koukat přímo na moře… Může to být půl hodinová procházka kolem řeky, kdekoliv… Nebo hodina, dvě, celý den, prostě jak kdo cítí.

   Já mám tyhle chvíle děsně ráda. A často. Když si je nedopřeju, jsem naštvaná, podrážděná a nervozní. Moje já chce se mnou mluvit a já ho nechávám zamčené v komoře… To se mu nelíbí. Když pak tu komoru otevřu, vrhne se na mě a prosí, ať už ho tam nikdy tak dlouho nenechávám, že se tam pak samo bojí. A tak to vidíte… Když na sebe nemám čas, nebo si to namlouvám, je to k ničemu. Stejně je mě půl a nic pořádnýho nevymyslím.

   Tak se to snažím poslouchat, protože se nerada bojím a nemám ráda strach. V žádné formě, ani v kině a už vůbec ne na vlastní kůži. A tak si sama chodím po těch kavárnách a kolem toho moře a většinou z toho i něco vypadne… Další nápad na nový model, inspirace k tomu, že bych zase měla začít malovat, zápletka do knížky, vnuknutí, že bych letos určitě měla navštívit nějaké konkrétní místo… Většinou se toho na mě vyvalí tolik, že ani půlku stejně nezrealizuju, ale to nevadí! A když náhodou nevzejde vůbec nic, stojí to i tak za to. Jen tak si lelkovat a třeba se zakoukat do naprosto obyčejné věci, okolo které projdete každý den asi stokrát, ale ještě nikdy vám nepřipadala tak úžasná.

   Zvu všechny do klubu Přátel Ticha. Každý tam objeví, co hledá. Dokonce i když nehledá. Každý tam má své místo a je očekáván a vždy vítán. Otevřeno nonstop.

NOČNÍ TMA

Je tma dobrá? Plno lidí má ze tmy strach. Utíkají před ní do svých domovů a zavírají dveře před obludami, pobudy, zbloudilými představami… před vším, co ze tmy jejich fantazie vykřeše a vzkřísí. Ale je tomu opravdu tak? Není jen  tma jiným druhem světla? Světla, v němž někdy můžeme ještě mnohem zřetelněji spatřit odpovědi na naše otázky. Uslyšet je v tom ničím nerušeném tichu osvíceném magickou září těch miliónů hvězd? Noční tma je čas, kdy si můzy chtějí hrát a líbat se se všemi do nich zamilovaných. Asi proto tolik umělců vytvořilo svoje nejlepší počiny právě v téhle tmě, v ničím nerušené noci, ukolíbaní v její náruči. Ale tenhle prostor není jen pro umělce. Je tady pro všechny. Klíč k tomu kouzelnému prostoru se nachází ve vaší fantazii, ve všem, co je pro vás neobvyklé a co se vymyká zaběhlé pohodlnosti… Vzpomínáte na dobu, kdy jste ještě bydleli u rodičů a tolik jste toužili být volní…? Teď jste. Zkuste někdy vyměnit svůj pohodlný gauč a oblíbený seriál za vyjížďku tajemnou nocí někam na kopec, někam aspoň trochu výš… Tam, kde tma má svůj smysl a poskytne vám ten jedinečný pohled na všechno, o co se tam dole snažíte. Možná tam, pod těmi hvězdami, které na tom kopci určitě uvidíte, pocítíte tu volnost a radost, že něco zažíváte. V tom klidu si na sebe rozpomenete. Najednou vás přejde únava a jako zhypnotizovaní se budete kochat hrou světel, které pro vás noční tma připravila… barevné město pod vámi a nad vaší hlavou rozsvícená obloha. Možná, jak tak na to budete s úžasem koukat, začnete se smát. Ten smích bude patřit těm velkým problémům, co dole řešíte a co vám připadají tak obtížné a tak velké. Něco vám dojde. Nic není tak velké, abyste to nedokázali zvládnout. Jen se zastavit, vytrhnout se z toho proudu, nadechnout se, uvědomit si život, okamžik. Věřte, že načerpáte. S plným kufrem čisté energie se pak, až budete vynadívaní, vrátíte dolů. A všechno bude jiné, lehčí, opravdovější. A vy nezapomenete a myslím, že častěji, než na gauč se zase někam vypravíte. Ať už to bude jenom na krátkou procházku za soumraku nebo na další výlet za noční oblohou. Věnujete sami sobě ten čas, ať už za tmy nebo za světla a budete si užívat své znovu nabité volnosti a vnitřní síly.

SVĚTLO

Tak si tak říkám, jak důležité je pro člověka vidět denní světlo. Vidět denně co nejvíc světla. I když to není zrovna moje parketa, řekla jsem si, že budu vstávat dřív, abych mohla to světlo oslavit. Abych ho mohla do sebe co nejvíc načerpat. Světla prostě není nikdy dost. Když si večer rozsvítím lampičku, abych mohla dál psát, mrzí mě, že už to nejsou sluneční paprsky, co mě budou dál doprovázet. A tak, pokud můžete (vlastně vždycky můžete), vemte si čas, a vyjděte uprostřed dne ven. Vyjděte za tím světlem a nechte ho do sebe proudit, čerpejte ho plnými doušky, nastavte slunci (nebo alespoň tomu světlu) tvář, zhluboka dýchejte a užívejte si to. Je jedno, jestli jste zrovna někde u moře nebo uprostřed velkoměsta, ať na ulici, nebo na pláži, světlo najdete všude a nic nestojí! Ale co to dá zpátky, to je opravdu "za všechny peníze"... Stačí pár minut, lepší pár desítek minut, ať je venku teplo, nebo zima, přinuťte se, vyjděte ven na to světlo... Zpátky v teple, budete se cítit o pár let mladší, nebo aspoň odpočinutější... Zkuste to, hrajte si s tím... Řekla bych, že se to vyplatí...

Sladké lenošení

Den sladkého nedělání, ale taky sladkého tvoření. Je to tak, každý přece, i když dělá, co ho baví, musí prostě někdy jen tak nic nedělat. Ale prostě nic. No, jenže to pak neodpovídá tomu, co jsem dneska dělala. Já jsem hodně četla. Mám novou knížku od kamarádky a tak jsem se po probuzení (v 11h dopoledne) přesunula s hrnkem voňavé kávy na terasu do pohodlného gauče, který je mi tam vždycky k dispozici, v jakoukoliv denní i roční dobu – a to opravdu miluju, protože to u nás, kde jsem se narodila je prakticky nemyslitelné… Když pominu takové to klasické české „co by tomu lidi řekli“, tak kromě toho je to nemyslitelné ze zcela praktického důvodu a tím je jednoduše počasí. Takže tady si můj oblíbený gauč s asi miliónem polštářů nemůžu vynachválit a vynabažit se ho. Značnou část dne jsem tedy strávila zachumlaná v měkké dece – miluju tohle „chladné“ lenošivé počasí – a četla všechny možný knížky. Zčásti relax, ale vlastně zčásti další studium. Potom odpoledne, kdy už mě od válení bolelo celé tělo, jsem na sebe hodila pohodlné oblečení a šla jsem se projít po pláži. Byla jsem dnes doma sama. Jsem tak vděčná za tenhle komfort, že máme s mým partnerem víc místeček, kam se můžeme uchýlit. Je to tak, někdy prostě potřebujete být sami, jen tak, kvůli ničemu jinýmu, jen kvůli tý svobodě napojení se na průvodce a vlastní hlásek z duše… To se vám pak rojí nápady, ale i ty okamžiky si tak nějak prostě jinak užijete… Takže jsem se byla projít na pláži a jsem toho zase plná. Ty odstíny modrý barvy a krásný vlny, úplně mě celou zase dostaly…

Další neděle, siesta time! SMĚJTE SE!

Kdo vlastně jsem? Ani jsem se nestačila představit, i když o to tady vlastně ani nejde. Jde o to, aby tady každý, kdo sem najde cestu, našel i kousek pro sebe. Třeba radu, zdrcadlo na situaci, ve které tápe, rozveselení, úsměv, zamyšlení… Cokoliv, prostě nějaký odkaz…

Jsem malá vyrostlá holka, co si ráda hraje a nejvíc ze všeho bych si přála, aby si hrálo co nejvíc lidí všude na světě. Nemyslím děti, ty k tomu nemusí nikdo přemlouvat, ale i my všichni, co už jsme o něco starší, a jak leckdo říká, že už se to v našem věku nesluší.

A to je právě ono. Všechny ty „se nesluší“, to jsou betonový kryty, kam se sami dobrovolně zavíráme. A nemusíme. Vážně! Jde to a nikdo vám hlavu neutrhne. Ale co víc? Když se zase začnete nahlas smát, ba co smát, tlemit se od ucha k uchu a pěkně nahlas, když to na vás zrovna přijde, praskne tlustá obruč, co svírala srdce a bude to, jako když odlehne ucho, do kterého vám před časem natekla voda. Najednou to udělá „lup“ a vy se divíte, jak čistě můžete slyšet, že už vám to ani nepřišlo! Žádný zázrak, tak to prostě je. A nikdo jiný tomu nepomůže, než vy sami:-) No není to skvělý? Nic to nestojí, nemusíte čekat, až na to bude sleva, je to tady a teď… Právě dneska, ale i zítra, ale v tomhle případě bych se přiklonila ke starému dobrému: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek! Smějte se!

Jééé, já už vás slyším, jak se tady nahlas smějete, nebo taky možná kroutíte hlavou nad spontální palbou těchto slov. Možná si říkáte, ta holka se dočista zbláznila! Snad… Ale nemůžu jinak, jde to nějak samo a cítím, že to mám napsat. Říkám si, i kdyby to pomohlo jedinýmu člověku, bude to stát za to, protože zrovna ten jeden zase může pomoct dalšímu a tak se to rozšíří. Smějte se:-)!