BANÁLNÍ POSTŘEHY

Jednou jsem kýmsi byla nařčena, že příliš nadšeně jásám nad každým banálním postřehem, jako nějaký adolescent. Nad každou pitomostí, co se mi připlete do cesty.

Tehdy mě to zamrzelo. Ne proto, co řekl, ale proto, že to nechápe. Mrzelo mě za něj, že ty věci nevidí. Mrzelo mě, jak chudý život asi má. Jak nebarevný a neživý.

Ten člověk měl pravdu. Jásám a těším se jako malé dítě. Dokáže mě nadchnout doslova maličkost. Hmotná i nehmotná… zátiší v tiché ulici plné navátého listí, odraz slunce na vlnách, poslední moment zapadajícího slunce, neuvěřitelná náhoda, melodie, vyznání na zdi, parádní krabice od bot, něčí smích, obloha těsně před soumrakem… Je toho moc. Takový postřeh mě doslova paralyzuje. Zastaví mě, na celou věčnost. Zastaví čas, zastaví děj, myšlenky, všechno. Už není nic víc a já chci jen setrvat v tomhle stavu blaženosti už navždycky. Opatrně vnímám tu křehkou krásu a jsem vděčná a chce se mi brečet. Štěstím. Nad tím bohatstvím prostých věcí, které zázrakem mění každý obyčejný všední den v nevšední.

ODPOLEDNE NA PLÁŽI

Tenhle obraz (Franz Skarbina, Dame auf der Wandelbahn eines Seebades, 1883) mě na jedné berlínské výstavě naprosto okouzlil. Je nádherný… poetický… vznešený… Postavy se zdánlivě nehýbou, ale geniálnímu malíři se podařilo vdechnout jim duši a tím věčný život. Stála jsem tam před tím obrazem jako omámená pěknou dobu a několikrát se k němu vrátila. Něco mě přitahovalo zpátky… Po několikáté jsem se nechala vtáhnout do děje a užívala si krásné odpoledne s těmi, co jsem nikdy nepoznala. Slyšela jsem křik dětí, šustění šatů, pozdravy kolemjdoucích, lehký vánek a cítila vůni toho moře… Jako bych na chvíli stála vedle té krásné dámy v červeném kabátku. Když si prohlížím jejich „plážové úbory“, říkám si o kolik to měli v jejich době složitější… Všechny ty sukně, spodničky, korzety, klobouky, rukavice a klišé… Hodiny příprav, než mohla taková dáma vyjít na ulici. Asi bylo nemyslitelné jen tak ráno vyskočit z postele a doběhnout si v teplákách pro čerstvé pečivo do pekárny přes ulici…Tak nepraktické, ale stejně tak krásné!

Ale nakonec jsem ráda, že tu krásu můžu pozorovat a přitom volně dýchat… Děkuju Coco Chanel, že jsou pryč korzety a všechny ty zbytečnosti… Že to zašlo až tak daleko a my dnes můžeme po pláži lítat „zahalení“ do miniplavek a někdy ani to ne!

JAK MÁLO KE ŠTĚSTÍ STAČÍ

Sedím v parádní kavárně s dlouholetou tradicí a bohatou historií. Je to místo, které navštěvovalo a určitě i dnes navštěvuje plno umělců, slavných osobností, zvěváků, spisovatelů…

Vybrala jsem si tohle místo po dnešní procházce jako takovou třešinku na dortu. Asi úplně nejlepší výhled ve městě, příjemná atmosféra dotvářená klavíristou naživo, elegantní obsluha v bílých košilích a skoro všechny stolky obsazené. Hlaholí to tady přesně tak, jak by v kavárně mělo. Skladba hostů a účely jejich návštěvy jsou různorodé. Je tady tak nějak od všeho trochu.

Mladé čerstvě zamilované páry u chladnoucího čaje, kamarádky, co si sdělují nejnovější tajemství… U vedlejšího stolku postarší pár, co místo mluvení čte noviny, u okna sedí záhadný muž v saku s cigaretou a piccolem, dále soustředěná dáma s Applem a vedle jiná dáma s hlubokým dekoltem a očividně nuceným úsměvem, co naslouchá plnoštíhlému čtyřicátníkovi v šedém obleku… V boxu naproti si dva energičtí muži cosi vzájemně ukazují na svých I-phonech… A pak jsem tady já.

Jak se tak rozhlížím, nejsem zrovna nejlíp vystrojená pro takové místo. Vyšla jsem si jenom na procházku v něčem, co vypadá jako tepláky a myslivecká bunda. Make-up žádný, učesaná-neučesaná, na nohou zaprášené balerínky. Vypadám, jako když jsem se právě vrátila z honu. Teď v podvečer působí můj outfit v tomto místě jaksi nepatřičně. No co, už jsem tady, své trofeje se nevzdám. Posadila jsem se k jednomu z volných stolků. Po všech stranách někdo sedí. A pozoruje. Ale to je v kavárnách normální. Myslím, že to je taky jeden z hlavních důvodů, proč všichni ty kavárny tak rádi navštěvujeme. Odložím si loveckou bundičku a chvíli se jen tak kochám výhledem. A také pozoruji. Samozřejmě mě to prostředí hned nadchne a zmocní se mne neodbytný pocit, že se musím podělit. Jednak dojmy zachytit na papír (někdy jsem trochu old-school a místo notebooku radši píšu do bloku) a pak kus té náhlé euforie poslat esemeskou kamarádce. Zalovím v kabelce a musím se smát sama sobě. I obsah kabely totiž bezchybně dotváří můj „nedbalý zevnějšek“.

Na mramorový stolek klepne schránka mého ošoupaného LG mobílku, nemoderní kamarád dnešních I-phonů… já ho mám prostě ráda a dokud bude aspoň trochu fungovat, tak ho nedám. Stejně už teď mi připadá, že jsem pořád někde „online“ a úplně to stačí! Vedle něj hrdě pokládám místo Appla svůj infantilní zápisník, kam za chvíli oranžová propiska začne zachycovat čerstvé dojmy. Kromě těchto propriet můžu na stůl ještě vysázet dětskou vinilovou minipeněženku s kočičíma hlavama, kam se mi nevejde ani kreditka, balzám na rty, co vypadá jako krabička na bombóny, klíče s modrým medvídkem, dvě mušle, jeden kamínek a starý padesátník, ale netroufám si. Nechci přijít o možnost užít si moment v tomhle podniku.

Přes to všechno je personál velmi profesionální, ani nehne brvou a za chvilku mám na stole prvotřídní kapučíno.

A tak se kochám a píšu to kamarádce na tom svém nemoderním telefonu a je mi fajn!

Říkám si, jak málo stačí ke štěstí…

NÁKUP NA KOLEČKÁCH

Líbí se mi, když lidi nic neřeší a prostě jednají tak, jak to cítí a momentálně potřebujou. Tady se to děje pořád. Pozoruju a učím se. Musím se přiznat, že bohužel stále ještě často bojuju s vrozenou upejpavostí a s návykem ve stylu „co by tomu lidi řekli“. Nejsem sice klasický případ středoevropského občana, ale stejně… Ten kabát z různých typů obav ušitý přímo na míru ze sebe sundavám opatrně a po kouscích. Doma nás pořád učili, ať se na veřejnosti chováme slušně a tiše. Když pak vidím hlučný španělský patnáctky, jak si úplně v klidu sednou na zem uprostřed obchodu plnýho lidí a začnou zkoušet boty, řeknu si: „No tohle!“. A asi tak v následující půlsekundě mi dojde, že je to se mnou opravdu špatný, že se mě ten starý kabát drží zubynehty. Na zem do hloučku si k nim asi nepřisednu, ale sundám si z obličeje ten nabubřelý výraz, co mi nepatří. Hned se mi líp dýchá, jsem volná, uvědomím si to. Nic mě nesvazuje a neomezuje, kromě mě samotný. Takže, až někdy nakoupím víc jídla, než budu moct pobrat, beru si příklad z pána na fotce a dovezu si ho klidně domů na kolečkách!

BEZ VÍNA TO PROSTĚ NEJDE ANEB VÍNO VODOU NENAHRADÍŠ...

Dlouhodobý pobyt v jižních přímořských oblastech má, jak jsem zjistila na vlastní kůži, jeden háček. Stane se z Vás, ať chcete nebo ne, pravidelný konzument vína. Je to zdejší kuchyní, která je jednak výborná, plná zeleniny, ale zrovna tak bohatá na olivový olej, ve kterém se buď ta zelenina nebo maso doslova topí. A jak jinak tu mastnotu rozpustit, než nějakou tou kapkou alkoholu? No jasně! Takže když jdete v době oběda – neboli o siestě – do restaurace, dostanete v rámci menu o třech chodech automaticky i lahvinku vína, asi tak půl litru na osobu! Ze začátku jsem byla docela v šoku… Sama jsem po spořádání takového oběda byla na pár hodin docela mimo. Chce to ale asi trochu cviku. Každopádně neřekla bych, že tenhle kulturní návyk má nějaký špatný vliv na místní náladu, spíš naopak. Možná je to tím vínem, že se tady lidi víc smějou a jsou otevřenější… V tom místním víně je kromě toho alkoholu nasbírané nefalšované slunce, které tady v létě svítí vlastně skoro pořád, možná je to elixír mládí… Průzkumy prý dokázaly, že konzumace jedné sklenky červeného vína denně prodlužuje život. Nevím, nechci tady propagovat pití alkoholu jako cestu k osobnímu štěstí, jen… sama tady tomu zvyku občas podléhám a nechávám se dobrovolně omámit…

Nejdřív mi to nešlo dohromady – zdravý styl života, jóga, meditace a k tomu „pití“? Jenže je to stejné jako s tím kafem, tomu se tady člověk zrovna tak nevyhne. Je to součást místního života, nejde to oddělit. A vlastně, co je zdravé a co je správné? Harmonie… A tak, vyvážení zdravého něčím trošku „nezdravým“ je absolutní střed. Trochu bílé, trochu černé. Rovnováha.  

A tak… na zdraví!

RÁNO, JAK MÁ BÝT

Pořádné ráno tady začíná v kavárně. Většinu lidí by ani nenapadlo začít den bez svého kafé „na růžku“. Je to jakási společenská událost, návyk, možná závislost a možná součást národní kultury. Každý v tom najde to své. Někdo to vyřeší ve dvou minutách na baru. Kopne do sebe poctivé černé café solo a během toho stihne se sousedem probrat včerejší fotbalové utkání, nejdřív se pohádat a během momentu si přátelsky a s hlasitým smíchem poplácat po rameni a popřát si krásný den. Mávají si ještě na ulici. Pak jsou tady ti druzí, kteří mají času dost a nikam nespěchají. Mají den zorganizovaný jinak. Patří mezi ně turisté, jachtaři, boháči, důchodci a já. Každý trávíme svůj kavárenský čas jinak. Turisté nadšeně vypisují pohledy, jachtaři a boháči objednávají z menu kavárny vybrané lahůdky. Jejich dámy se většinou drží té kávy a neperlivé vody. A já patřím mezi ty závislé. Závislé na téhle ranní „mši“. Po prvním café con leche často objednávám další. Stolek mi v tom čase slouží jako soukromá kancelář. Nikdo mě nevyhazuje, můžu si tady „úřadovat“ třeba celý den u jednoho kafe. A tak si pracuju, pozoruju, čtu, zapisuju a jen tak jsem ráda, že tady jsem…