INSPIRACE

Inspirace… Je to ale pěkná mrška! Přijde si, kdy se jí zachce. Není na ní moc spoleh a je pěkně náladová. Dost ráda ponocuje a toulá se po místech, kam normální člověk jen tak nezabloudí. Neumí žít ve stereotypu a miluje změny a cesty a nadšení od srdce. Když pro ní něco z toho mám, to jí potom nemusím přemlouvat a moc ráda si přisedne ke stolu a dovede vyprávět i celé hodiny… Je zkrátka nevyzpytatlená… Ale i přes to všechno jí mám moc ráda a jsem jí tolik vděčná za to, že mě nutí žít podle jejích pravidel… neustálé změny, pohyb, cesty, objevování… Nenechá mě ustrnout… Všechno to ochotně přijímám a akceptuji, jsem totiž moc ráda, když mi dělá společnost co nejčastěji.

(NE)ODKLÁDEJ NA POZDĚJI TO, CO MŮŽEŠ UDĚLAT HNED...

Tak jsem se dnes od rána cítila jako mimo sebe. Jako kdyby mi v noci vyměnili kůži... Nejradši bych se hned po probuzení vrátila zase ke spánku... Jenže jsem si na dnešek určila pár malých cílů, nebo lépe řečeno úkolů, které jsem chtěla splnit... Nejdřív jsem se do toho snažila nutit a mozkem se přesvědčovala, že to tak opravdu má být. Ale po marné snaze cokoliv vykonat jsem se toho všeho snažení vzdala a místo úkolů odjela za kamarádkou a šly jsme na kafe do krásného parku, kde jsem nikdy před tím nebyla. Takže "kdybych" se tak nerozhodla, neznala bych kouzelné místo, kam se hned zítra odpoledne hodlám vrátit... Po výborném café jsme si rozprostřely deku na čerstvou jarní trávu a nerušeně tam na sluníčku čerpaly energii. Po chvíli relaxu na zeleném koberci byla únava najednou pryč a ani nevím odkud se vzala nová inspirace a nové nápady... No jo, to "něco uvnitř" vždycky přesně ví, co je pro mě nejlepší a snaží se mě tam nasměrovat... Když to poslechnu, stojí to vždycky za to! Kromě toho, že se zase cítím zpátky ve své milé kůži, to dokonce vypadá, že pár těch "úkolů" ještě dneska zvládnu. Ale rozhodně s větší chutí a menším úsilím. Takže jak je vidět, ne vždycky platí, že "neodkládej to, co můžeš udělat hned". Klidně to odlož a vrať se k tomu, až budeš mít chuť. Ono to neuteče, ale den plný sluníčka, co dá sílu, možná ano:-)

JEN PRO TEN DNEŠNÍ DEN...

Sedím takhle zase v jedné kavárničce stylizované do francouzského stylu, popíjím capuccino a drobím na sebe čerstvým croissantem. Užívám si to tu, je tu moc pěkně. Do detailu promyšlený interiér, pěkně upravený personál, dobrá podkresová hudba a kafe bez chybičky a docela plno… Jen, říkám si, až vyjdu na ulici, ten francouzský šarm nechám za sebou v té kavárně.

A najednou mě napadne bláznivá, ale krásná myšlenka. Úplně se rozzářím při té představě. Proč si nezaletět na další kafé přímo do Paříže? Strávit v tomhle inspirujícím městě umělců celých pár hodin, celé desítky vzácných minut… Darovat si jedno kouzelné odpoledne sama sobě. Proměnit se v herce mezi historickými kulisami slavné metropole… Krásně se obléci a toulat se uličkami bez mapy, bez navigace, jako pravá Pařížanka. Zastavit se na nějaké terásce v neznámé ulici, objednat si café au lait, půjčit si místní noviny a dělat, že té krásné řeči rozumím… Místo toho čtení vnímat a pozorovat… V krásném obchodě vyzkoušet dech beroucí šaty, navštívit zapadlý antikvariát… a večer se zase nenápadně vytratit a objevit se zpátky doma s tajemným úsměvem na rtech… Nikdo nic nepozná a já budu mít svoje krásné tajemství… Prožila jsem ten dnešní den, jako by to byl ten poslední.

A kam poletím příště? Do Říma…

CAFÉ, CAFÉ, CAFÉ

Tak už jsem zase u toho kafe…

Další ráno a nedopadlo to jinak. Povinná zastávka v jedné kavárničce. Musím se podělit o tu nádheru. Kdybych uměla pořádně malovat, už mám v ruce místo klávesnice štětec a s takovým tím pološíleným výrazem ve tváři a rozcuchanými vlasy čmárám tím štětcem na plátno a snažím se vystihnout dokonalost toho obrazu. Ještě že dnes máme tu techniku a nemusíme spoléhat na talent umělce. Prostě zmáčknu jedno tlačítko a je to. Zátiší se snídaní je zvěčněno, už napořád, pro další generace… snad… Jestli ovšem technika nezradí a všechny obrázky nevyšle na věčnost někam do vesmíru… A právě proto, že je všechno tak relativní a jisté je jen to, co je teď, užívám si pro jistotu krásu tohoto a velmi podobných obrazů na vlastní kůži co nejčastěji. A navíc, fotka je sice krásná, ale přeci už zůstává jen vzpomínkou bez vůně a bez pohybu… Tečka, dopsáno a hurá na kafe!

MODRÁ

MODRÁ… moje nejoblíbenější barva. Už od mala. Ne, nejsem chlapeček, ale k růžový jsem nikdy netíhla… Ano, líbí se mi růžová prasátka.

Ale modrá, to je moje královna. Je zosobněním svobody, optimismu, naděje, rovnováhy, víry v to lepší… ve všechny ideály… Když se řekne „modrá“, mám chuť zavřít oči a úplně se jí nechat polapit, unést do tam, kde se nic neřeší, kde se jenom „je“. Mám ráda modrou oblohu bez mráčku, modrý obzor bez konce, modrobílé pruhy na tričku i v zimě, stříbrný prsten s modrým kamenem, tyrkysově modrý šátek kolem krku, starý dřevěný stolek nedbale natřený modrou barvou v kuchyni, sytě modrou na stěně… A vůbec nejradši sedávám všude, kde je té modré co nejvíc a ze všech stran… Působí ozdravně, uklidňuje… A když ozdraví mysl, ozdraví i tělo, věřím v to… A dokonce jsem se nedávno dočetla v jednom časopise o designu, že jelikož modrá uklidňuje, je momentálně velmi „in“ a perfektně se hodí do stresového městského prostředí… Navrhla bych proto, vyrábět beton v odstínech modré, když už je ho ve městech moře, mohl by pohled na něj uklidňovat…