Dnes jsem se pustila do další koláže. Miluju tyhle papírové světy, které se mi potom před očima pomalu mění v realitu… Nejednou už jsem si takhle něco vykouzlila… Jenže občas na ně zapomínám. Zapomínám, že mám doma několikatery nůžky, lepidla, izolepy a nekonečné štosy starých i nových časopisů s ticísi nádhernými obrázky… Můžu si vystřihat, co chci, slepit to dohromady a potom v tom cestovat… Kdo nevěří, ať to zkusí. I když… když vlastně nevěří, tak i když to zkusí, nebude to fungovat. Takže nesmím zapomenout, že k těm nůžkám, lepidlům a obrázkům, je třeba přihodit i plný košík víry. A pak už je to bez pravidel… Připravím si maximálně tvůrčí prostředí se vším, co k němu patří… Plno polštářů, svíčky, tu nejlepší hudbu, čaj… nebo kafe a taky čokoládu a pak… už jenom listuju, trhám, vystřihuju a skládám na čistý papír všechny ty útržky dohromady. Je to tvůrčí proces, co mě vtáhne a po chvíli nevnímám, co se děje okolo. Jsem totiž za těmi obrázky, uprostřed toho, co právě vytvářím. Takže třeba cítím v ruce kliku dveří od nového domu, vánek od moře, teplý písek pod nohama, vůni nových bot, polibek… Nejdřív jednotlivé obrázky, co mi intuice vybere, nedávají dohromady smysl, ale čím víc jich je, tím víc se propojují jeden s druhým a mé oči tleskají tomu obrazu, co před nimi vzniká. Nádhera! Nádhera! Přesně tak… Trvá to různě dlouho, ale bezpečně poznám, kdy je dílo hotové. Je kompletní, nic tam nechybí, nic nepřebývá, je perfektní. Jen do něj potom hledím, srdce skáče radostí a už teď jsem šťastná. Postavila jsem další most, po kterém můžu přejít… když si budu přát… a věřit.
