Sedím v parádní kavárně s dlouholetou tradicí a bohatou historií. Je to místo, které navštěvovalo a určitě i dnes navštěvuje plno umělců, slavných osobností, zvěváků, spisovatelů…
Vybrala jsem si tohle místo po dnešní procházce jako takovou třešinku na dortu. Asi úplně nejlepší výhled ve městě, příjemná atmosféra dotvářená klavíristou naživo, elegantní obsluha v bílých košilích a skoro všechny stolky obsazené. Hlaholí to tady přesně tak, jak by v kavárně mělo. Skladba hostů a účely jejich návštěvy jsou různorodé. Je tady tak nějak od všeho trochu.
Mladé čerstvě zamilované páry u chladnoucího čaje, kamarádky, co si sdělují nejnovější tajemství… U vedlejšího stolku postarší pár, co místo mluvení čte noviny, u okna sedí záhadný muž v saku s cigaretou a piccolem, dále soustředěná dáma s Applem a vedle jiná dáma s hlubokým dekoltem a očividně nuceným úsměvem, co naslouchá plnoštíhlému čtyřicátníkovi v šedém obleku… V boxu naproti si dva energičtí muži cosi vzájemně ukazují na svých I-phonech… A pak jsem tady já.
Jak se tak rozhlížím, nejsem zrovna nejlíp vystrojená pro takové místo. Vyšla jsem si jenom na procházku v něčem, co vypadá jako tepláky a myslivecká bunda. Make-up žádný, učesaná-neučesaná, na nohou zaprášené balerínky. Vypadám, jako když jsem se právě vrátila z honu. Teď v podvečer působí můj outfit v tomto místě jaksi nepatřičně. No co, už jsem tady, své trofeje se nevzdám. Posadila jsem se k jednomu z volných stolků. Po všech stranách někdo sedí. A pozoruje. Ale to je v kavárnách normální. Myslím, že to je taky jeden z hlavních důvodů, proč všichni ty kavárny tak rádi navštěvujeme. Odložím si loveckou bundičku a chvíli se jen tak kochám výhledem. A také pozoruji. Samozřejmě mě to prostředí hned nadchne a zmocní se mne neodbytný pocit, že se musím podělit. Jednak dojmy zachytit na papír (někdy jsem trochu old-school a místo notebooku radši píšu do bloku) a pak kus té náhlé euforie poslat esemeskou kamarádce. Zalovím v kabelce a musím se smát sama sobě. I obsah kabely totiž bezchybně dotváří můj „nedbalý zevnějšek“.
Na mramorový stolek klepne schránka mého ošoupaného LG mobílku, nemoderní kamarád dnešních I-phonů… já ho mám prostě ráda a dokud bude aspoň trochu fungovat, tak ho nedám. Stejně už teď mi připadá, že jsem pořád někde „online“ a úplně to stačí! Vedle něj hrdě pokládám místo Appla svůj infantilní zápisník, kam za chvíli oranžová propiska začne zachycovat čerstvé dojmy. Kromě těchto propriet můžu na stůl ještě vysázet dětskou vinilovou minipeněženku s kočičíma hlavama, kam se mi nevejde ani kreditka, balzám na rty, co vypadá jako krabička na bombóny, klíče s modrým medvídkem, dvě mušle, jeden kamínek a starý padesátník, ale netroufám si. Nechci přijít o možnost užít si moment v tomhle podniku.
Přes to všechno je personál velmi profesionální, ani nehne brvou a za chvilku mám na stole prvotřídní kapučíno.
A tak se kochám a píšu to kamarádce na tom svém nemoderním telefonu a je mi fajn!
Říkám si, jak málo stačí ke štěstí…
