Tak už jsem zase u toho kafe…
Další ráno a nedopadlo to jinak. Povinná zastávka v jedné kavárničce. Musím se podělit o tu nádheru. Kdybych uměla pořádně malovat, už mám v ruce místo klávesnice štětec a s takovým tím pološíleným výrazem ve tváři a rozcuchanými vlasy čmárám tím štětcem na plátno a snažím se vystihnout dokonalost toho obrazu. Ještě že dnes máme tu techniku a nemusíme spoléhat na talent umělce. Prostě zmáčknu jedno tlačítko a je to. Zátiší se snídaní je zvěčněno, už napořád, pro další generace… snad… Jestli ovšem technika nezradí a všechny obrázky nevyšle na věčnost někam do vesmíru… A právě proto, že je všechno tak relativní a jisté je jen to, co je teď, užívám si pro jistotu krásu tohoto a velmi podobných obrazů na vlastní kůži co nejčastěji. A navíc, fotka je sice krásná, ale přeci už zůstává jen vzpomínkou bez vůně a bez pohybu… Tečka, dopsáno a hurá na kafe!
Žádné komentáře:
Okomentovat